V čem tkví kouzlo ČAD, v současnosti jistě jedné z nejdůležitějších slovenských metalových kapel, je vlastně otázka. Ani minimalistické základní obsazení kytara – basa – bicí, ani v podstatě minimalistické hudební vyjádření, vybudované na jednoduchém riffu a rytmu, totiž vlastně úplně nenapovídá tomu, že byste mohli mít co do činění s kapelou, která má potenciál vzít celou příslušnou slovenskou scénu a vytřít si s ní zadek.

A při tom je to tak zřetelné. Už na minulé řadové nahrávce „Bastard“ (která se mimochodem v celosvětové konkurenci stala albem roku podle zdejší redakce, zatímco ostatní média to tak zjevně neprožívala) ČAD působili jako zjevení, které jen tak od boku vystřelí HC/metalovou desku se silou úderu pořádné medvědí tlapy. Strhující tempa i atmosféra, dokonale ilustrativní zpěvákův řev a křik a především uctívání temného riffového božstva domovem kdesi v temných karpatských zákoutích. To byl smrtící lektvar, po jehož pozření se ovšem nedostavil definitivní konec, ale naopak začátek velikého dobrodružství.

Nebylo proto nejmenších pochyb, že nahrát nástupce „Bastarda“, výhradně složeného ze skvělých skladeb, bude pro kapelu poměrně těžkým úkolem, alespoň tedy pokud bude chtít dostát své pověsti a neslevit nic z nároků, které si klade sama na sebe. A to samozřejmě ani nemluvím o očekávání všech těch, kterým minulé album vzalo dech a nyní přirozeně očekávali stejně výživnou, ne-li ještě výživnější porci crustového nákladu.

Pochyby, byly-li vůbec jaké, však mizí s prvními rytmy úvodní „Žerem hnev“, v mnohém podobné minulému otvíráku „Štvaná zver“, a přece úplně jiné. Jízda na bleskových Tornádových bicích vyhání adrenalin vysoko nad obvyklou úroveň, díky čemuž by tahle skladba mohla klidně sloužit jako dokonalý podkres k přehlídce fotografií, na nichž jsou ČAD zachyceni coby úspěšná a plodná kapela. Zabijácký zvuk ze studia Sono to jenom podtrhuje, stejně jako následující desítka skladeb, která je na tom podobně jako zmíněný úvodní kousek – pokračuje v onom zmíněném velikém dobrodružství z minula a ještě více rozlešťuje jeho lákavé kontury.                        

Je toho následně mnoho, co lze na „Zabi ma“ obdivovat. Krásné texty („v pätách máš banky ako tanky, korporátne koncentráky, majú znaky fabriky na smrť, kobercové nálety faktúr, debety, klebety, ťa mätú ako rany z guľometu“ – „Pancierová päsť“), když na to přijde i silnou melodii („Mŕtvi okolo mňa“, „Strážcovia ohňa“), schopnost dovést sdělení jednotlivých skladeb až k úplné dokonalosti (jakmile třeba Pišta v refrénu stejnojmenné skladby zakřičí „Sám proti celému svetu“, úplně cítíte to zoufalství a beznaděj, které se musí honit hlavou každému, o kom tenhle kousek je) anebo prostě jen naprosto elektrizující náboj celého toho kovového „hácečka“. K dokonalosti to pak na úplný závěr dovádí „Zbojnícké móresy“ s hostujícími loupežníky z CATASTROFY, absolutní hit, který asi úplně nepasuje do rádií, ale zato přesně ukazuje, jak moc pevně to mají hoši z ČADu v rukách, když prakticky „na objednávku“ dokážou napsat podobně silnou skladbu.

Velmi těžko se pak tohle album vypíná a i to mě vede k závěru, o kterém jsem sám ze začátku v duchu výše naznačených úvah snad i tak trochu pochyboval. Ano, ČAD to měli po „Bastardovi“ jistě o dost těžší, ale poprali se s tím tak, jak se od nich očekává, pokud mají být klenotem nejtvrdší slovenské scény. A to, na mou duši, jsou.